Rehabilitační ošetřovatelství je jedním ze základních pilířů péče o pacienty, upoutané na lůžko déle než 14 dnů. Cílem rehabilitačního ošetřovatelství je především prevence dekondice a imobilizačního syndromu. Dekondice a imobilizační syndrom jsou dva stupně komplexních změn organizmu na základě déletrvající nepohyblivosti pacienta, přičemž imobilizační syndrom je medicínsky i prognosticky ten závažnější z nich obou.
Obě poruchy mají společnou nepohyblivost pacienta na lůžku do té míry, že sám není schopen provádět ani základní úkony, spojené s najedením a nepitím, obě poruchy spojuje významné a klinicky viditelné postižení funkcí mozku jako řídícího orgánu a poruchy psychiky. Obě poruchy jsou spojeny se zvýšenou únavou pacienty při fyzické i psychické zátěži, sníženou tolerancí psychické zátěže, s neurotickými až depresivními projevy chování a poruchami paměti. Společná je také pasivita, odmítání cvičení i celkové rehabilitace, což je nejošemetnější problém, který musí pracovníci v RHB ošetřovatelství překonávat. Zde je prostor pro zapojení rodiny, a to rodinná motivace. Není důležité, zda s pacientem rodinný příslušník během návštěvních hodin cvičí, je ale velmi důležité, zda dokáže svého blízkého v rozhovoru namotivovat tak, aby se sám snažil „dostat“ z lůžka co nejdříve. Pro pacienta v dekoncici a v imobilizačním syndromu je cvičení nejtěžší práce, která je spojená s velkou únavou, dechovými obtížemi, motáním hlavy, psychickým i svalový vypětím a především s bolestmi, a to i při minimální námaze. Bez pozitivní motivace od rodin, má hodně pacientů v dekondici tendenci svůj bolestivý boj o opuštění lůžka vyměnit za pohodlné a bezbolestné dlouhodobé a trvalé ležení. Pokud k tomuto bodu dojde, přechází pacient z dekondice do imobilizačního syndromu s dalšími obtížemi plicními, srdečními, kožními, zažívacími, s hlubší depresí a s většími poruchami paměti i chování. RHB ošetřovatelství má tedy nelehkou úlohu, překonat s pacientem veškerá úskalí a bolesti jeho přechodu z imobilního do mobilního stavu s mírou soběstačnosti, kterou mu dovoluje jeho zdravotní stav.
Jak zjistíme funkční kondici u ležícího pacienta?
Zdravotnický tým hodnotí míru schopnosti pohybu a spolupráce pacienta. K zhodnocení jsou využívány funkční testy (bodové hodnocení schopnosti provedení konkrétních činností), které jsou vyhotoveny s pacientem při jeho příjmu na oddělení a jsou využívány i dále během hospitalizace ke zhodnocení výsledků léčebné, ošetřovatelské a RHB intervence.
Jak probíhá rehabilitační ošetřovatelství u nás?
Nejdůležitější součástí léčby je spolupráce pacienta a důvěra v naše zdravotníky. Po celou dobu hospitalizace s pacientem komunikujeme, průběžně hodnotíme jeho zdravotní stav, podáváme mu informace o průběhu léčby a předpokládané délce hospitalizace a samozřejmě vše v souladu s jeho přání.
Všichni členové ošetřovatelského týmu oddělení, mezi které patří zdravotní sestry, sanitáři a vyškolení pracovníci rehabilitace, se podílí na rehabilitačním ošetřovatelství, vzájemně spolupracují a sdílí informace.
Všichni zaměstnanci Nemocnice, podílející se na péči o hospitalizované pacienty jsou profesionály vyškolenými pro práci s pacienty v následné péči.
Metody v oblasti rehabilitačního ošetřovatelství
Metody jsou voleny v návaznosti na potřeby pacienta, vybírány s ohledem na funkční, zdravotní stav pacienta a cíl, kterého má být dosaženo, mohou se vzájemně kombinovat:
-
Polohování
- určeno pro pacienty s malou mírou schopnosti pohybu v lůžku, provádí se v pravidelných intervalech a jsou využívány speciální polohovací pomůcky, které má pacient umístěny v lůžku a pomáhají zajišťovat požadovanou polohu pacienta. Společně s důkladnou hygienou, masážemi a cvičením v lůžku můžeme minimalizovat důsledky omezené pohyblivosti pacienta.
-
Pasivní cvičení
- podílí se na udržení rozsahu pohybu v kloubu a zlepšení krevního prokrvení v končetinách. Pasivní cvičení provádí zdravotnický personál, nebo pacient za předpokladu, že má druhou končetinu zdravou schopnou pohybu. Pasivní cvičení je náročné nejen pro pacienta, ale i pro cvičitele, ovšem nezbytné v rehabilitačním ošetřovatelství.
-
Aktivní cvičení
- provádí pacient sám s cílem zvýšit svalovou sílu a zvětšit rozsah pohybu. Před nácvikem provede zdravotník pacientovi osobní instruktáž a poté konaný pohyb pacientem kontroluje a dle potřeby upravuje. Během aktivního cvičení se často setkáváme se strachem, např. z pádu, proto je nutné pacienta předem upozornit na možná rizika a současně jej motivovat ke spolupráci. Zdravotník je mu vždy nablízku. První fází aktivního cvičení je vertikalizace pacienta, tzn. nácvik sedu a v další fáze jsou zaměřeny na mobilitu pacienta, jako je přesun z lůžka na židli, stoj u lůžka a postupná chůze. Chůze je nacvičována dle fyzických a zdravotních možností pacienta s ohledem i na míru jeho svalové síly. K nácviku chůze jsou využívány pomůcky typu hole, berle, chodítka apod.
-
Nácvik soběstačnosti
- je prováděn od prvního dne hospitalizace, v závislosti na možnostech pacienta, a je zaměřen na oblast běžných denních činností, kterými jsou oblast stravování, hygieny a oblékání. Pacientovi je poskytnut dostatečný časový prostor, aby se sám aktivně zapojil a podílel na nácviku soběstačnosti.
