Chronické rány se nehojí samy. Vyžadují trpělivost, odborné znalosti i komplexní přístup. Nehojící se rána pro pacienta znamená nejen trvalou bolest a zátěž pro organismus, ale často i psychické vyčerpání a sociální izolaci. Péče o tyto pacienty proto vyžaduje víc než jen čas, vyžaduje specializaci. MUDr. Katarzyna Ekert - Vrána, vedoucí lékařka oddělení následné lůžkové péče v naší Nemocnici sv. Alžběty Na Slupi, se problematice věnuje více než sedm let. Jak vypadá moderní léčba chronických ran a proč je dnes důležitější než kdy dřív, si přečtete v rozhovoru pro Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.

Jak dlouho se medicína cíleně věnuje chronickým ranám?

Péče o chronické rány je stará jako lidstvo samo. Od začátku věků se lidé potýkají se zraněními a řešením následků zranění. Léčba chronických ran vyžaduje komplexní přístup a jde napříč lékařskými obory, je multidisciplinární a zároveň je nad nimi, protože lékaři všech specializací se setkávají s pacienty a ránami jak akutními, tak chronickými.

Léčba chronických ran je samostatný medicínský obor, nebo pod který obor je zařazena?

Nejde o samostatný medicínský obor, ale spíše o komplexní multioborový přístup v péči o rány, tedy profesní obor. Neexistuje však samostatná specializace pro lékaře. Na druhou stranu existuje již několik let samostatná specializace pro sestry. Všeobecná sestra si může udělat specializaci v oboru péče o chronické rány a získává status ranhojičky. Jde o certifikovaného odborníka a pokud má zájem, může samostatně pracovat v ambulanci, ovšem vždy musí odbornou péči garantovat atestovaný lékař.

Je profesní obor léčby chronických ran českým unikátem, nebo je obdobně definován i v jiných zemích v zahraničí?

V evropských státech je situace obdobná jako v ČR, tedy jde o multioborový přístup k péči. Existují i organizace, které sdružují sestry i lékaře a stanovují pravidla a standardy, jak o rány pečovat. Jedná se například o velkou evropskou organizaci pro léčbu chronických ran, ta se nazývá EWMA (European Wound Management Association – pozn. autora), založená v roce 1991. V ČR existuje Česká společnost pro léčbu rány, založená v roce 1999. Ale to neznamená, že se o rány dříve nepečovalo, jen až v těch devadesátých letech došlo k institucionalizaci a získání oficiální podoby a statutu.

Jak je vlastně definována chronická rána, ať z pohledu délky trvání nebo stavu rány?

Definice chronické rány dle odborné literatury je, že jde o ránu, která se nehojí minimálně po dobu 6 týdnů. Primárně jde vždy o akutní ránu, ale když se proces komplikuje a rána se nezhojí do této doby, tak se z ní stává rána chronická. Některé definice uvádějí tu délku 6 - 9 týdnů.

Tedy ne každá rána, která se nezhojí po šesti týdnech, je automaticky chronická?

Přesně tak. I když se jí podaří vyléčit třeba až po 8 týdnech, a ne už po 6, tak pořád nemusí jít o chronickou ránu.

Primárně se tedy jedná o následnou péči. Může v nějaké fázi jít i o akutní péči?

I v péči o chronickou ránu může dojít k nějakému akutnímu zhoršení, například může dojít k akutnímu zhoršení na základě zánětu, dekompenzací jiného chronického onemocnění anebo z důvodu třeba traumatického poškození v terénu defektu. A v tu chvíli chronická rána, která má nastavenu léčbu, bude vyžadovat i akutní intervenci. Neřešíme tedy pouze následnou subakutní péči.

U pacientů s jakými diagnózami se vyskytují chronické rány nejčastěji?

Jedná se nejčastěji o nějaké cévní onemocnění, například chronickou žilní insuficienci nebo ischemickou chorobu dolních končetin. Určitě nejčastějším případem, se kterým se setkáváme, jsou bércové vředy. A samozřejmě rizikovější skupinou jsou diabetici, protože u nich je vyšší incidence cévních onemocnění. Další skupinou jsou pacienti se systémovými onemocněními, konkrétně nějakými autoimunitními, u kterých dochází dodatečně k zánětům, což je predisponuje ke vzniku chronických ran. Neopominutelnou skupinou jsou křehcí pacienti, u nichž je zasažena mobilita nebo dochází až k imobilizačnímu syndromu. U nich je vysoké riziko výskytu dekubitů, tedy proleženin. Velkou kapitolou jsou chronické rány u onkologických pacientů, kde rána může být způsobena primárním onemocněním, tumorem nebo sekundárně samotnou léčbou.

To znamená, že i léčba může působit chronické rány?

Tato situace nastává v případě, kdy pacient dostává hodně náročnou rizikovou léčbu. U autoimunitních onemocnění jsou pacienti často léčeni kortikosteroidy, které samy o sobě negativně ovlivňují proces hojení ran.

Co vše může být považováno nebo je považováno za chronickou ránu? Jde vždy jen o otevřené rány, nebo se jedná i o vnitřní rány?

To je trochu filozofická otázka. Primárně jde z definice o poruchu kožního krytu, což je automaticky otevřená rána. Ale na druhou stranu kolegové v chirurgických oborech provádějí zákroky v oblasti dutiny břišní, u vnitřních orgánů a tam zcela určitě také může dojít k porušení anatomické integrity tkáně, tedy k nějaké vnitřní ráně. Já se s tím nesetkávám, ale jistě by bylo zajímavé se zeptat zkušeného chirurga.

Čím vším ze spektra možností poskytovaných služeb se zabývá ambulance léčby chronických ran?

Ambulance má za úkol zvládnout komplexní péči nejen o ránu samotnou, ale o pacienta celostně. To znamená, že u pacienta nejprve zjišťujeme příčiny vzniku rány, tedy musíme si diagnostikovat základní onemocnění. Následně na základě anamnestických údajů, fyzikálního vyšetření, na základě posouzení funkčního stavu, tedy vyšetření kognice, pohyblivosti, sluchu nebo zraku a posouzení rizikových faktorů musíme odhalit potenciální rizika, která nám proces hojení mohou nebo budou prodlužovat. Až na základě veškerých zjištění můžeme nastavit diagnostický proces a intervenční léčbu.

Což ale znamená, že i když je vaším cílem vyléčit konkrétní ránu, tak při léčbě samotné se zabýváte i jinými onemocněními?

Určitě se nejedná pouze o lokální terapii, protože s procesem hojení rány úzce souvisí celkový stav pacienta. Věnujeme se mimo jiné i výživě, rehabilitaci, řešíme i celkovou kondici, hygienický režim a edukaci, jak o ránu pečovat. Velmi často je s chronickými ránami spojen i nějaký bolestivý syndrom. U takového pacienta pak musíme dořešit i tyto bolestivé projevy, protože špatně léčená bolest velmi negativně ovlivňuje hojení rány.

Samotná bolest se však nemusí týkat jen chronické rány, ale i primárního onemocnění.

Určitě, bolest se může týkat buď primárního onemocnění, nebo v případě hluboké rány i té rány samotné.

Stává se, když někdo trpí bolestí kvůli primárnímu onemocnění, že svoji pozornost věnuje spíše té bolesti a zanedbává kvůli tomu péči o ránu, a ta se kvůli tomu zhoršuje?

Rána se bolestí rozhodně zhoršuje. Zvláště, pokud jde o dlouhodobý stav, protože může přejít do chronického zánětu, případně se snižuje obranyschopnost organismu. Bolesti jsou navíc spojené i s depresemi. V případě, že je pacient depresivní, tak o to hůře spolupracuje, nemá takovou důvěru, bývá apatický a v konečném důsledku se o ránu nebude důsledně starat. Proto je při práci s pacientem nutné taková rizika identifikovat a nastavit vhodnou terapii.

Daří se to v praxi?

Není to jednoduché, ale daří se to. Pacient k nám totiž musí získat důvěru. V případě, že máme v ordinaci komplikovaného pacienta nebo takového, u něhož identifikuji, že se jedná o více sdružených problémů, tak pro mě, jako pro klinika, je optimálním postupem ho na nějaký čas hospitalizovat na lůžko. Obvykle jde o dobu dvou až čtyřech týdnů a během té hospitalizace mu provést všechna důležitá vyšetření a nastavit léčbu.

Proč trvá nastavení léčby, respektive hospitalizace, až čtyři týdny?

Protože nezabírá hned. Většina antidepresiv začíná účinkovat po deseti až čtrnácti dnech. Ani lokální léčba nemá okamžitý efekt. Občas je třeba udělat opakovaně mechanický debridement rány, tedy chirurgické odstranění odumřelé, poškozené nebo kontaminované tkáně a cizího materiálu z rány s cílem podpořit její hojení, a tak připravit její spodinu na aplikací vhodného lokální krytí. Pro mě je ale současně důležité vidět pacienta denně, sledovat případné vedlejší účinky a celkovou reakci na léčbu.

Co se děje potom?

Během hospitalizace, kdy pacienta nepřetržitě sledujeme a jsme s ním v intenzivním kontaktu, dochází i k vybudování důvěry a vztahu. Po nastavené a zaběhlé terapii bývá pacient připraven na to, aby byl propuštěn do domácího léčení a abychom další léčbu zvládli ambulantně.

V každém případě jste lékaři a pomáháte. Proč je důležité ještě budovat vztah s konkrétním pacientem?

U chronických onemocnění je to hodně důležité. Pacient, který má akutní problém, tak přijde k lékaři, ten ho vyřeší a on je spokojený. Ale u pacientů trpících nějakým problémem i několik měsíců nebo dokonce let, dochází v mnoha případech ke ztrátě naděje a nevěří, že se jejich stav může zlepšit. Hospitalizace mimo jiné poskytuje možnost s pacientem pracovat na partnerské bázi. Získáváme okamžitě zpětnou vazbu na naše rozhodnutí a nastavenou léčbu a máme možnost si ho připravit na ambulantní péči, kdy se s ním pak vidíme třeba pouze půl hodiny jednou za tři týdny. Ale on se na nás těší a má pocit jistoty, že na své zdravotní komplikace není sám a má zázemí, kam se může obrátit.

Pokud to správně chápu, tak vaše práce má dva aspekty. Nejenže řešíte chronické rány, aby se dále nezhoršovaly, ale zároveň zabraňujete tomu, aby se z chronického onemocnění stalo opětovně akutní?

Je to přesně tak.

Jak obvyklé je, že zdravotnické zařízení má takovouto samostatnou ambulanci?

V dnešní době se stále jedná spíše o nadstandard. Aktuálně je v Praze zhruba deset ambulancí. Ovšem v Praze je přibližně 1,5 milionů lidí a podle odhadů a studií chronickými ránami trpí 2 % osob, což znamená, že každá z těch ambulancí by měla mít v péči přibližně 3000 pacientů. A to se nikdy nestane. Určitě by ambulancí mělo být více, bylo by jich potřeba více a doufám, že budou přibývat.

To vypadá téměř na jejich zásadní nedostatek.

Aktuálně je jich rozhodně nedostatek.

Když nemocnice nemá svoji specializovanou ambulanci, tak na jakém oddělení se chronické rány léčí?

V nemocnicích, kde není zřízena přímo ambulance chronických ran, tak jsou pacienti ošetřováni na všeobecných chirurgických ambulancích. Obecně platí, že chirurgické kliniky většinou garantují nebo zaštitují provoz ambulancí chronických ran.

Z jakých specializací se nejčastěji rekrutují lékaři věnující se tomuto oboru?

Primárně jde o veškeré chirurgické obory. Dále jde o obory obsahující chirurgické a intervenční zákroky, například gynekologie, urologie nebo oddělení intenzivní péče, kde mají pacienti do těla hodně vstupů po centrálních žilních katetrech nebo drenážích. Nakonec jsou to i dermatologové nebo geriatři.

Do které skupiny lékařů se řadíte vy?

Mým původním oborem je geriatrie, což je obor zabývající se komplexní péčí o starší pacienty a seniory. Což zároveň souvisí právě s péčí o chronické rány. U seniorské populace je totiž větší incidence a jde o problém, se kterým se setkávám velmi často. I to mě vedlo k zájmu o nadstavbový obor chronických ran.

Vyskytují se chronické rány i u mladších generací, nebo vůbec ne?

Když se podívám na mé pacienty v naší ambulanci, tak nejmladší pacientce, která se u nás léčila, bylo 22 let. Naopak nejstarší pacientce bylo 98 let. Valná většina pacientů je ve věku 60 let a více, ale stává se pravidelně, že máme pacienty ve středním věku. Ti trpí základní diagnózou nějakého cévního onemocnění. U mladších pacientů se často jedná také o nějakou neurologickou diagnózu, například roztroušenou sklerózu nebo stavy po cévních mozkových příhodách.

Platí, že chronické rány vznikají spíše primárně z nedbalosti o řešení primární diagnózy, nebo jde o typ diagnóz, že i když se pacient snaží být zodpovědný, tak se pravděpodobně té chronické ráně stejně nevyhne, protože nemá reálnou moc průběh onemocnění ovlivnit?

Prognóza rány se hodně odvíjí od příčiny a od toho, o jakou ránu se jedná. Když vezmeme za příklad opět bércové vředy, tak základní je soustředit se na optimální léčbu základního onemocnění plus věnovat pozornost zdravému životnímu stylu, což zahrnuje aktivní pohyb, zdravou stravu, nebýt obézní, nekouřit a podobně. Do nějakého stupně lze snížit riziko, ale pokud se jedná o závažnější diagnózu s více rizikovými faktory, které nedokáže pacient ovlivnit, tak tomu mnohdy nejde zabránit. Při aktivní spolupráci s lékařem však lze dosáhnout minimalizování komplikací.

Má na řešení diagnózy vliv i genetika?

Pokud pacient ví, že má v rodině výskyt cévního onemocnění, tak už ve věku dvaceti, třiceti nebo čtyřiceti let by měl začít myslet na zvýšenou prevenci, pohyb, tělesnou váhu a měl by se pravidelně nechat vyšetřovat u specialisty a dbát jeho doporučení. Vyšetření by mělo zahrnovat sonografii dolních končetin. Pokud už pacient nějakou autoimunitní, onkologickou nebo neurologickou diagnózou trpí, tak je nutné spolupracovat s ošetřujícím lékařem a brát v úvahu veškerá rizika.

Kdo má v kompetenci diagnostikovat, že se jedná o chronickou ránu?

Diagnózu chronických ran by měl vždy stanovit ošetřující lékař.

Ošetřující praktický lékař nebo ošetřující lékař té diagnózy, se kterou se pacient léčí?

Primárně ten, se kterým pacient nejčastěji přichází do styku. V některých případech si může všimnout při pravidelných vyšetřeních praktik, v jiných případech jde o jiného ambulantního specialistu nebo o lékaře v nemocnici, kam byl pacient přijatý třeba i kvůli jinému onemocnění. Tedy ten, kdo je ošetřujícím lékařem v danou chvíli.

Je mezi lékaři povědomost o tom, že toto profesní zaměření na léčbu chronických ran existuje, nebo pacienty stále odesílají například do těch obecných chirurgických ambulancí?

Lékaři už poměrně dost vědí, že existují specializované ambulance, protože o chronických ranách se mluví hodně. Já si pamatuji, když jsem před dvaceti lety začínala pracovat v ČR v nemocnici na lůžkovém oddělení, tak už v té době na interních nebo chirurgických odděleních byly sestry pověřené tím, aby se staraly primárně o chronické rány. A pro mě jako absolventku a mladou lékařku to bylo kouzelné, že přijela sestra s vozíkem vybaveným materiálem a mastičkami. Zároveň, když jsem si s něčím nevěděla rady, automaticky jsem šla pro radu za touto zkušenou sestrou.

Čím při léčbě chronických ran začínáte?

V první řadě začínáme edukací pacienta. Mnoho z nich totiž neví, co chronická rána je, proč vznikla a co obnáší její výskyt na těle. Potřebujeme mu sdělit, jak a proč bude probíhat dovyšetření a jak se následně o ránu správně starat. Musíme také probrat to, že neexistuje jeden zázračný lék, který mu ji za dva týdny vyléčí. Proto je potřeba ho i po psychické stránce připravit na to, že půjde o delší proces. Na druhou stranu dnešní možnosti jsou velké a vždy umíme chronickou ránu zlepšit a také předejít dalším zhoršením nebo opakovaným hospitalizacím.

Existují nějaké definované postupy nebo fáze léčby ran?

Rozhodně, protože léčba rány se odvíjí od základní diagnózy, příčin a stavu rány. Existují i  guidelines a doporučené postupy v hojení ran. Na začátku léčby je stěžejní identifikovat konkrétní fázi rány, protože každá z fází vyžaduje jiný přístup, jak lokální, tak celkový.

O jaké fáze jde a kolik jich je?

Rozlišují se tři základní fáze hojení ran. První fáze je čistící, kdy se snažíme ránu zbavit zánětu. Druhá fáze je granulační, kdy se snažíme podpořit vytvoření nových buněk obsahujících nové cévy a kolagen. Třetí fáze je epitelizační, což je samotné uzavírání rány.

Uvádí se, že mezi moderní metody se řadí tzv. vlhké hojení ran. V čem je moderní?

S tímto vyjádřením úplně nesouhlasím, protože když se podíváme na historii lidstva, tak metoda vlhkého hojení ran byla běžná již ve starověkém Egyptě, kde ošetřovali rány pomocí balzámů obsahujících med, mléko, cukr. Už v té době věděli, že když se rána moc nehojí a produkuje sekreci, tak je nutné takové prostředí udržovat. Proto říkám, že nejde o moderní metodu, ale spíše o znovuobjevení funkční metody a návrat k ní. Některé zdroje dokonce uvádějí, že už Hippokratés položil základy této metody, protože ošetřoval rány vínem.

Jak dospěl k používání vína?

Za prvé jde o vlhké prostředí a za druhé o antiseptické prostředí. Vlhké hojení ran je tedy návrat k přirozenějším metodám podporujících fyziologické procesy hojení a používání šetrnější metody. Například antibiotika. První antibiotikum bylo použito v roce 1928, následně nastala éra antibiotik, kdy se zjistilo, že antibiotikum nebo chemoterapeutikum dokáže ránu a zánět na nějakou dobu zaléčit. To je doba druhé poloviny 20. století. V důsledku tohoto jejich systémového používání vznikla u mnoha bakterií rezistence a antibiotika přestala účinkovat.

Použití antibiotik tedy dnes již není automatické?

Ne v každé ráně, kde je zánět, by měla být systémová antibiotika indikována ihned. Antibiotika indikujeme v kontextu celkového stavu, tedy hodnocení dynamiky laboratorních parametrů zánětů, klinických známek infekce a po selhání i jiných přístupů, jako je mechanický debridement či použití protizánětlivé lokální léčby.

V čem je metoda vlhkého hojení ran pro pacienta lepší?

Metoda je úžasná v tom, že je šetrná a převazy u pacientů tím pádem nejsou bolestivé. Převazy se dokonce nemusí dělat denně, ale u většiny pacientů stačí obden a když už je rána ve fázi granulační nebo epitelizační, tak dochází k převazům až každý pátý den. Když jsem před lety studovala a začínala pracovat, tak se některé rány převazovaly i třikrát denně. A platí, že čím častěji se dělají převazy, tím více se poškozuje struktura nové tkáně, což je při hojení kontraproduktivní.

Jaké existují jiné, původní metody?

Existují klasické chirurgické postupy. Ty jsou prověřené a účinné. Typicky, když je rána hodně nekrotická. V tom případě je nejlepším řešením její mechanické očištění. Tuto metodu volíme i v naší ambulanci v případě, pokud defekt nezasahuje přímo do anatomických struktur. Když je defekt hluboký a zasahuje až do kostí, tak odesíláme pacienty na chirurgii, kde mají příslušné nástroje k potřebnému očištění. Když je v ráně zánět, pacient má systémové příznaky a pozitivní dynamiku parametrů zánětu, tak je nasazení antibiotik samozřejmě na místě. Kontrastně vůči vlhké metodě mohu zmínit i doslova suchou metodu.

V čem spočívá její princip?

Suchá metoda je tradičním přístupem ošetření ran, která předpokládá, že vysušení rány, vytvoření strupu či suché nekrózy chrání defekt před vnějšími vlivy a infekcí. Využíváme ji třeba u pacientů s pokročilou ischemickou chorobou dolních končetin, u kterých není možná cévní intervence s cílem zprůchodnění tepen. V takovém případě je cílem zabránit rozvoji vlhké gangrény, která může způsobit život ohrožující sepsi.

Skutečně je neřešitelná?

Když není možné udělat cévní intervenci a není možné cévy spravit, tak je bohužel neřešitelná a dochází k amputacím částí končetin.

Jak dlouho funguje ambulance přímo u vás v Nemocnici sv. Alžběty Na Slupi?

Ambulance byla zřízena v roce 2023. Iniciativa přišla zevnitř naší nemocnice, konkrétně od paní primářky Doleželové, která je v naší nemocnici současně náměstkyní pro léčebnou a preventivní péči a má dlouholetou geriatrickou praxi.

Setkávali jste se při zřizování ambulance s nějakými překážkami nebo nedůvěrou v její úspěch?

Nejsložitější bylo sehnat personál. Ze strany pacientů problém nebyl vůbec, ti to uvítali a během dvou měsíců jsme zaplnili tehdy dostupnou kapacitu.

Kolik máte aktuálně pracovníků a kolik pacientů?

V současnosti máme dvě ranhojičky, dále máme na každém oddělení sestru, která se dané problematice věnuje a další tři sestry máme přihlášené do oboru. Na rozšiřování kvalitního týmu pracujeme neustále. Pacientů máme v ambulanci nyní zhruba 100, což je poměrně vysoké číslo.

V čem je specifická konkrétně ambulance ve vaší nemocnici oproti jiným ambulancím zaměřeným na léčbu chronických ran?

Nad rámec běžné odborné péče jde o několik předností. Primárně se snažíme zvyšovat efektivitu a mít krátké objednací lhůty. Máme výhodu i ve vlastní ordinaci na sonografické vyšetření dolních končetin, nemusíme tak nové pacienty na dovyšetření odesílat jinam. Naší výhodou je určitě i možnost přijetí pacienta na lůžko. Většina ostatních ambulancí má třeba jen vyhrazené dny pro péči, kdežto my fungujeme celý týden, od pondělí do pátku, a navíc velmi intenzivně spolupracujeme s několika agenturami domácí péče. Co je v naší ambulanci v podstatě unikátní, je pořizování fotodokumentace rány při každé návštěvě. Velmi přehledně tak vidíme nejen vývoj v čase, ale zároveň jsou fotografie výhodou při vzájemném zastupování se s kolegy, a také je můžeme v rámci konzultací sdílet s odborníky z jiných oborů a nemusíme k nim pacienta fyzicky odesílat.

To je hodně individuální přístup.

Takových nových přístupů u nás máme více. Nyní se připravujeme na zavedení mobilní aplikace na principu telemedicíny a umělé inteligence. V první fázi bude analyzovat nahraná data u nás v nemocnici, ale do budoucna by mělo být možné, aby takovou aplikaci na druhé straně měl i pacient. Pomocí ní pošle do naší ambulance fotografii, my ji vyhodnotíme a buď ho objednáme na dřívější návštěvu, nebo mu hned po telefonu poradíme, co má udělat. Měli bychom ji spouštět od nového roku a po pravdě se na to docela těším.

Co vše za možnosti bude taková aplikace obsahovat?

Sama o sobě by aplikace měla umět heslovitě a srozumitelně na základě nahrané fotografie popisovat ránu, určovat fáze hojení a zadávat použité zdravotnické prostředky. To by mělo do budoucna vytvořit databázi efektivnějších a vhodnějších prostředků pro daný typ rány.

Digitalizujete i v jiných oblastech nebo pro jiné účely?

Pořizování fotodokumentace se postupně zavádí do nemocničních informačních systémů a bude to standardem. My třeba nově zasíláme fotodokumentaci rány a její léčby i do zdravotní pojišťovny, aby i ona měla zpětnou vazbu, jak je jejich pojištěnec léčen a zda je proplácená léčba efektivní, a to si myslím, že je správně.

Léčba chronických ran patří mezi výkony standardně proplácené ze zdravotního pojištění?

Když máme v péči pacienta s existujícím a placeným zdravotním pojištěním a když u něj diagnostikujeme chronickou ránu, tak má nárok na léčbu hrazenou zdravotní pojišťovnou po dobu půl roku. Po uplynutí půl roku je ale možné léčbu prodloužit, pokud je i nadále indikována a pacient má dobrou adherenci k terapii. Což je výrazný posun, protože dříve, ještě před několika lety, pojišťovna schvalovala léčbu pouze po dobu tří měsíců.

Je půl rok dostatečná doba na vyléčení?

Je to dostatečná doba na to, abychom zjistili, jaký typ léčby u konkrétního pacienta zabírá a jaký je výhled na zhojení rány.

Co vše pojišťovna v rámci léčby hradí?

Je hrazena lokální léčba, tedy oplachové roztoky, primární krytí, což je krytí určené přímo na ránu, plus další savé obvazy. Navíc v naší ambulanci poskytujeme v rámci léčby i lokální ozonoterapii, což je také jedna z metod péče o rány, ale není hrazena ze zdravotního pojištění a spadá do režimu samoplátců. Určitě je však přínosná a v současnosti ji využívá zhruba deset procent našich pacientů.

Jaké jsou obvykle běžné čekací lhůty na vyšetření nebo na zahájení léčby?

Je potřeba říci, že nejsme pracoviště s urgentním příjmem pacientů. Když se jedná o defekt, který opravdu potřebuje rychlejší intervenci, tak je možné pacienta objednat i do týdne. Pokud zhodnotíme, že nejde o vysloveně takto urgentní záležitost, tak se snažíme objednávat za 3 týdny. Oproti jiným ambulancím jsme tedy rychlejší, ale jde o dynamický proces a jak vznikají stále nová pracoviště, tak se situace v čase proměňuje.

Co pacientovi hrozí, pokud své rány dlouhodobě neléčí nebo dokonce vůbec neřeší?

Předně mu hrozí zánětlivé komplikace a může se dokonce dostat do stavu celotělového zánětu, tedy sepse. Dále určitě hrozí vznik výrazně bolestivého syndromu, což velmi snižuje kvalitu života. A při skutečném zanedbání jakékoli péče o ránu se může stát i to, že dojde k amputaci.

V jakých konkrétních případech hrozí amputace?

Například u kuřáků, kteří se o rány nestarají. A pokud jsou to navíc kouřící diabetici, tak to je opravdu velmi riziková skupina pacientů.

Kolika lidí v populaci se týkají chronické rány?

Jejich incidence v populaci je na úrovni 2 %, v populaci nad 60 let už je to ale okolo 3 % a u seniorů, kterým je nad 80 let, jde dokonce o zhruba 6 %. Většinově je tedy typickým pacientem senior nad 60 let.

Dá se chronická rána zcela vyléčit?

Vyléčit se dá, ale odvíjí se od základní diagnózy a od časového horizontu. Čím déle pacient ránu má, tím je menší šance na její úplné vyléčení. Když se vyskytuje rána zhruba osm až deset týdnů, tak je větší pravděpodobnost na její celkové zhojení, než když má pacient ránu třeba šest let. Ale zažila jsem případy, kdy jsme vyléčili i letité rány, a to proto, že původní léčba byla nesprávně nastavena. Když jsme ji nastavili správně, tak zabrala. Obdobně je to i v případech, kdy rána není dovyšetřena a má dosud nezjištěný původ. Takže když začneme pátrat po příčině a neřešíme pouze důsledky, je šance opět vyšší.

S jakými důvody na straně pacientů se setkáváte nejčastěji v případě, že je neřeší?

Rozhodně ty důvody nelze paušalizovat. Je jistá skupina pacientů, která je principálně nastavena tak, že jim nikdo stejně nepomůže, jsou zklamaní z dosavadní léčby a nevěří v její úspěch. Další skupinou jsou lidé s nepříznivým sociálním zázemím. V takových případech hraje hlavní roli lékař, sestra a třeba i agentury domácí péče. Když si s pacientem dají práci, tak ve výsledku množství těch skutečně nespolupracujících je marginální. Málokdy se mi v praxi stalo, že by to někdo definitivně vzdal.

Vaše aktuální působiště je velmi specificky a úzce zaměřené, stejně jako celá nemocnice. Jak vypadá vaše profesní dráha?

Začínala jsem na interním oddělení v nemocnici v Sedlčanech, což byla dobrá škola pro mě jako mladou doktorku. Potom jsem pracovala s naší současnou paní primářkou ve Fakultní Thomayerově nemocnici a pak jsem osm let pracovala na geriatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze u paní profesorky Topinkové.

Proč jste se rozhodla věnovat se tomuto oboru právě vy?

To má několik důvodů. Za prvé je to obor, který umožňuje i manuální práci v podobě drobných chirurgických zákroků. Další motivací pro mě byl relativně rychle viditelný efekt léčby oproti některým jiným oborům. Třetím důvodem pro mě byla možnost spolupracovat se sestrou, což je hezká ukázka nejen spolupráce mezi obory, ale i mezi profesemi.

Autor: Jan Brodský (rozhovor vznikl pro IPVZ v listopadu 2025)