Vedoucí fyzioterapie Nemocnice sv. Alžběty Na Slupi Ing. David Tesařík sledoval dvanáct měsíců třicet hospitalizovaných pacientů naší následné lůžkové péče. Cvičili ve virtuální realitě půl hodiny denně, pětkrát týdně. Zkušenost shrnul do odborné kazuistiky, kterou zpracoval v rámci doktorského studia na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT v Praze. Výsledky představí na Konferenci onkologická rehabilitace a biomedicínské technologie.

Výsledek: lepší rozsah pohybu horních končetin, vyšší síla stisku a hlavně návrat obyčejných věcí. Najíst se. Obléct se. Udržet hrnek. Učesat se.

Právě tyto drobnosti rozhodují o tom, jestli se člověk vrátí domů, nebo zůstane odkázaný na druhé.

Jak vypadá virtuální realita v praxi?

Virtuální realitu většina lidí zná z her, kdy si headset (tzv. "brýle", jak jej nazývají hovorově naši pacienti) nasadíte kvůli zábavě. U nás si je nasazují pacienti, kteří se po operaci nebo úrazu učí znovu zvednout ruku nad hlavu. Ve virtuálním prostředí přesouvají hrnečky, třídí předměty, starají se o květiny, malují. Každý z těch úkolů je ve skutečnosti cvičení, které trénuje dosah, úchop, koordinace ruky a oka, síla stisku. Rozdíl oproti klasické rehabilitaci je jediný, ale zásadní: místo dvaceti opakování jednoho pohybu dělá pacient něco, co dává smysl. A chce v tom pokračovat.

Paní Helena, ročník 1938, to popsala lépe než jakákoli odborná zpráva: „Přestávám se soustředit na bolest nohou a místo toho vnímám svět kolem sebe. Kdo si to nevyzkoušel, ten to nepochopí. Připadám si najednou mladší."